KALAMITA
Czechoslovakia / 1981 / 96 min. / Colour
pocta Věře Chytilové
námět: JOSEF ŠILHAVÝ
scénář: JOSEF ŠILHAVÝ, VĚRA CHYTILOVÁ
režie: VĚRA CHYTILOVÁ
kamera: IVAN ŠLAPETA
hudba: LACO DÉCZI
střih: JIŘÍ BROŽEK
zvuk: JIŘÍ KŘÍŽ
dramaturg: PAVEL HAJNÝ
architekt: BOHUMIL POKORNÝ
kostýmy: HELENA ANÝŽOVÁ
výroba: FILMOVÉ STUDIO BARRANDOV - DS MIROSLAVA HLADKÉHO
vedoucí výroby: VLADIMÍR VOJTA
hrají: BOLESLAV POLÍVKA, DAGMAR BLÁHOVÁ, JANA SYNKOVÁ, MARIE PAVLÍČKOVÁ, JAROSLAVA KRETSCHMEROVÁ, ZDENĚK SVĚRÁK, VÁCLAV ŠVORC, ANTONÍN KUBÁLEK, BRONISLAV POLOCZEK, VÁCLAV HELŠUS.
Jan Dostál opustí vysokoškolská studia a uchází se o místo strojvedoucího na železnici. Zapadne tím do prostředí, kde musí se svou neuniformní povahou čelit řadě úředních i neúředních nástrah. K těm prvním patří mravní pokleslost lidská i institucionální. K těm druhým především spády tří žen (lačné primářky, ambiciózní sportovkyně a vřelé průvodčí), které o něj s různou mírou něhy i agresivity usilují. To vše má alarmující kalamitní znaky, pravá kalamita ale přichází až při první Dostálově jízdě s horskou lokálkou, při níž soupravu zavalí sněhová lavina. Teprve teď se vyjeví pravé lidské charaktery.
Projekce
| Datum | Čas | Sál |
|---|---|---|
| 20.04.2009 | 16:30 | Meštanská Beseda - malý sál/small hall |
Věra Chytilová
* 2. února 1929, Ostrava
Věra Chytilová po maturitě studovala architekturu v Brně (1948-1949). Studia ale nedokončila a živila se jako technická kreslička a laborantka. K filmu ji přivedlo umělecké prostředí kolem fotografa Karla Ludwiga, který byl v letech 1950-1953 jejím prvním manželem, a krátká kariéra manekýnky. Díky ní dostala v dvoudílném filmu Martina Friče Císařův pekař - Pekařův císař (1951) roli jedné z osmi dvorních dam. Prostředí natáčení ji natolik zaujalo, že v rozmezí let 1953-1957 prošla na Barrandově postupně profesemi klapky, skriptky, asistentky režie (Ztracenci, 1956, r. Miloš Makovec) a pomocné režisérky.
V letech 1957-1962 vystudovala režii na FAMU u Otakara Vávry: jejími spolužáky byli mj. Evald Schorm, Jiří Menzel a Jan Schmidt. Upozornila na sebe už školními snímky: například filmy Zelená ulice (1960) nebo Kočičina (1960). Absolvovala středometrážním filmem o životě manekýnky Strop (1961). Její práce od samého počátku provokovala stavěním vyostřených etických dilemat a bouráním zavedených formálních klišé. Režisérka sama proslula tvrdohlavou vehemencí, s jakou své projekty dokázala prosazovat i navzdory nepříznivým okolnostem.
První žena mezi českými režiséry získala respekt nejen u kolegů, tvořících tehdejší československou novou vlnu (společný povídkový film Perličky na dně, 1965), ale v květnu 1967 vyvolala alegorií Sedmikrásky (1966) dokonce interpelaci v tehdejším Národním shromáždění. Za normalizace byla postižena šestiletým zákazem práce, během něhož inkognito natáčela televizní reklamy. Zákaz se jí podařilo prorazit až v Krátkém filmu snímkem Hra o jablko (1976). Souběžně s hraným filmem se od té doby věnuje i dokumentu, od devadesátých let točí portréty a eseje pro televizní cykly společnosti Febio (GEN, GENUS, V.I.P., OKO, Jak se žije, 12 odvážných, Táta jako máma, České milování).
I po listo
